Síň slávy

Právník Jan Domečka byl hlavní hybnou silou vzniku organizované turistiky na Táborsku – založil nejprve Okrašlovací a sadařský spolek, který nejen zveleboval město a jeho okolí, ale také upozorňoval návštěvníky na historii města, jeho památky a blízké přírodní krásy. Později kolem sebe spolu s Františkem Pavlíčkem shromáždili příznivce založení táborského odboru KČT, který pak vznikl 28. 1. 1893. Po dlouhá léta byl pokladníkem odboru.

Už v prvním roce existence KČT Tábor upravil Jan Domečka vyhlídku na vrchu Chlum, kam také směřovala hned první vycházka do okolí města organizovaná odborem.

V historii turistiky je natrvalo spjat především s budováním stezky Tábor – Příběnice v létech 1895–99 do té doby zcela neschůdným údolím Lužnice. Posléze se i za použití vlastních prostředků podílel na její údržbě a ještě roku 1913, tedy ve svých 85 létech, dohlížel na prodlužování stezky dále na Dobronice u Bechyně. Z jeho podnětu nechal hrabě Harrach, tehdejší majitel Příběnic, v roce 1900 vystavět u zříceniny turistickou útulnu.

Roku 1901 byl do skalky ohraničující upravené zákoutí u stezky poblíž Vlčího dolu, vryt nápis oceňující jeho úsilí o postavení stezky. Toto místo je dodnes nazýváno Domečkovým zátiším, od roku 2001 je osazeno lavičkami a stojanem s informačním textem.

Jako výraz ocenění jeho četných zásluh byl Jan Domečka roku 1907 zvolen prvním čestným členem KČT Tábor.

Vrchní technický rada a přednosta odboru pro udržování dráhy v Č. Budějovicích Ing. Emanuel Fritsch byl ve 30. létech předsedou KČST v Českých Budějovicích a předsedou šumavské župy KČT.

Byl znám svou vynikající turistickou a hraničářskou činností. Od počátku svého působení v Č. Budějovicích měl aktivní podíl na všem podnikání místního odboru, zejména na značení rozsáhlých oblastí jižní Šumavy, Novohradských hor. Ve 30. létech se přičinil o umístění orientačních tabulích s historií na všech nádražích v oblasti.

Vyvolal řadu úspěšných akci na záchranu památek – první kontinentální železnice / koňská dráha z Lince do Českých Budějovic či záchranu zříceniny hradu Helfenburka. Zúčastňoval se všech národních a turistických akcí, na kterých uplatňoval své bohaté odborné zkušenosti a lásku k věci. Ústřední výbor KČST ho pověřil správou hotelu Pánský dvůr ve Vyšším Brodě, jehož rekonstrukce vznikla podle jeho projektu. Honorář za tuto akci ovšem odmítl.

Podle svého dalšího projektu nechal v roce 1935 vybudovat stezku KČST z Boršova do Jamného, která byla následně prodloužena dále na zříceninu hradu Dívčí Kámen a do Zlaté Koruny. Tím bylo turistům zpřístupněno údolí Vltavy nad Českými Budějovicemi.

Červeně značená stezka spojující Zlatou Korunou a Boršov nad Vltavou nyní nese na jeho počet název Fritschova stezka. 18. září 2010 byla odhalena kopie původní pamětní desky přípomínající Ing Fritsche jako budovatele této stezky. Je umístěna na začátku skalního převisu nad řekou.

Do Českého Krumlova přišel ve svých čtyřiadvaceti létech, aby zde působil jako praktický, báňský a také schwarzenberský knížecí lékař takřka celý svůj život. Ihned po svém příchodu do města se stal činným členem českých spolků. Jednu z prvních zmínek nalezneme například v pamětní knize Čtenářské besedy, kde je jeho rukou zapsán obsáhlý zápis za rok 1894. Velkou zásluhu má o rozšiřování české knihovny, úsilí o vznik české školy, organizaci společenského života a kulturních pořadů. Dr. Kulich se aktivně zapojoval do činnosti ve spolcích: Národní jednotě pošumavské, Ústřední matici školské, v podpůrném spolku Včela, v Českém stavebním družstvu, v tělocvičném spolku Sokol, Řemeslnické jednotě, Českokrumlovské záložně.

Byl v tehdejší nelehké době (většinu obyvatelstva ve městě tvořili Němci) iniciátorem založení odboru KČT v Českém Krumlově a v následujícím období byl jeho předsedou.

Po Mnichovské dohodě v září 1938 musel narychlo z Českého Krumlova utéci do Českých Budějovic, odkud dojížděl do Zlaté Koruny, kde ordinoval. Bylo mu již 75 let, ale za pacienty často docházel pěšky řadu kilometrů. V předjaří 1944 na jedné z takových cest v údolí Jíleckého potoka u Černice zemřel.

Kněž Vladimír Rybička působil jako kaplan nejprve krátce v Bělé nad Radbuzou a poté v Horšovském Týně, dále jako katecheta v Domažlicích a Třeboni. Roku 1902 přešel do Písku, kde působil až do roku 1929 jako katecheta a profesor na zdejším gymnáziu, kdy pro oční chorobu odešel do důchodu.

Vladimír Rybička se brzy začal věnovat turistice. Podrobně procestoval země střední a jižní Evropy. Své dojmy z cest z let 1907-1914 publikoval v Otavanu a v Píseckých listech. Roku 1902 vstoupil do řad KČT, v létech 1903-06 zastával funkci pokladníka. V roce 1910 byl zvolen předsedou odboru. Tento post zastával dalších 37 let až do roku 1947, kdy pro věk 83 let rezignoval. Se založením písecké župy roku 1925 se stal jejím předsedou (do roku 1947). Profesor Rybička byl i skvělý řečník formou i přednesem. Napsal řadu propagačních spisů o Písku. jeho zásluhou byla roku 1930 zřízena cizinecká kancelář. Má zásluhy i na postavení chaty na Živci a na vybudování řady turistických stezek v píseckém okolí.

Mnoho let zastupoval Písek v železniční radě v Plzni. Jeho zásluhou bylo přestavěno hlavní nádraží v Písku a vybudována nádražní restaurace. Zasloužil se také o zlepšení železničního spojení Písku s Prahou, Táborem, Českými Budějovicemi a Šumavou. Roku 1932 byl jmenován stálým členem železniční ředitelské rady v Plzni. Docílil také přímého rychlíkového spojení Písku s Prahou, Brnem, Plzní a Domažlicemi. Písečtí turisté měli také co mluvit do tvorby jízdních řádů.

Byl rovněž dlouhá léta jednatelem Podpůrného spolku nemajetných studujících středních škol v Písku. Za své zásluhy byl jmenován nejen čestným občanem města Písku, ale také čestným konzistorním radou či biskupským notářem.

Za Rybičkova vedení se odbor KČT Písek stal vzorem pro celé široké okolí. Zdárně převedl odbor přes velmi nepříznivé období první a druhé světové války. Zemřel po delší nemoci 31. 7. 1948 v Písku ve věku 84 let. Byl pohřben s velkými poctami na starém svatotrojickém hřbitově v Písku.

Narodil se v Písku, absolvoval zde Obchodní akademii. Většinu života pracoval jako ekonom (ZDSP Písek, JZD Chvaletice, Oděva Písek) a také jako revizor RaJ v Písku.

Od studentských let byl činný ve skautském hnutí. Pracoval v různých skautských funkcích až do ukončení činnosti Junáka v roce 1948.

V roce 1957 založil v odboru turistiky TJ Jitex Písek turistický oddíl mládeže „TOM“, s kterým pracoval až do roku 1968. Pracoval s oddílem v duchu skautského programu, pořádali stálé i putovní letní tábory. Byl za to několikrát pronásledován Státní bezpečností.

Po odmlce v letech 1968–70, kdy se pokoušel obnovit písecký skauting, pokračoval v práci s mládeží při odboru turistiky. Přitáhl k turistice mnoho mladých lidí z Písecka. Od roku 1964 až do roku 1985 pracoval jako předseda celého odboru turistiky TJ Jitex Písek.

Původně člen odboru turistiky TJ Jiskra (tělovýchovná jednota při závodu JUTA v Č. Krumlově). Věnoval se hlavně vodácké turistice, kde získal kvalifikaci cvičitele. Pracoval také v Okresním odboru turistiky, což byl tehdy vlastně okresní výbor turistiky. Věnoval se i orientačním závodům a to zprvu jako aktivní závodník, později i jako rozhodčí a získal kvalifikaci rozhodčího 2. stupně.

Zapojil se i do práce ve značení turistických cest. Jako značkař získal i nejvyšší kvalifikaci a nakonec zastával funkci Okresního značkaře. V ní setrval až do roku 2000.

Po vzniku specializované jednooborové tělovýchovné jednoty START Český Krumlov byl hned na ustavující schůzi zvolen jejím předsedou. V této funkci pracoval 24 let. V lednu 1990 se na výroční členské schůzi této funkce vzdal a dále pracoval jako velice aktivní cvičitel, okresní značkař a člen štábu DEP „Krajem pětilisté růže“.

Spolu s Aloisem Slepánkem se zasloužil o to, že jsme získali budovu v Rožmberku, ze které byla vybudována turistická základna a v roce 1972, kdy jsme připravovali 2. celostátní sraz ČST i budovu č.p. 100 v Českém Krumlově, která dodnes slouží jako sídlo našeho odboru. Na zprovoznění obou budov odpracoval stovky hodin.

Jako aranžér a výtvarník vzorně upravoval vývěsku odboru, nakreslil desítky návrhů razítek pro náš DEP, diplomů pro „Pohádkový les“ i jiné akce, plakety pro OZ „O Žižkův palcát“ a mnoho dalších věcí.

Za svoji celoživotní práci pro českou turistiku obdržel řadu vyznamenání a jako první ve STARTu dostal „Čestný odznak Vojtěcha Náprstka“.

Všichni členové Startu i lidé mimo naší organizaci si ho vždy velice vážili pro jeho pracovitost, obětavost, ochotu, přátelské jednání, družnost a veselou povahu.

Narodil se v Kutné Hoře, kde strávil část svého dětství. Poté co otec, středoškolský profesor, získal místo v Praze, sem přesídlila celá rodina. Zde absolvoval Malostranské gymnázium a právnická studia. V prvních letech své praxe působil v Hluboké nad Vltavou. V roce 1909, po třech letech soudcování, se přestěhoval s rodinou do Volyně, kde vykonával funkci soudního rady a přednosty okresního soudu. Od roku 1935 až do odchodu do penze v roce 1939 soudcoval ve Veselí nad Lužnicí.

Byl velmi činný v mnoha spolcích – Sokol, včelaři, rybáři, Národní jednota pošumavská, Okrašlovací spolek. Největší kus práce ale bezesporu odvedl na poli turistickém. Byl jedním ze zakládajících členů turistického odboru ve Volyni a hned na ustavující valné hromadě v květnu 1920 byl zvolen místopředsedou volyňského odboru Klubu československých turistů. V roce 1924, po odchodu Zdeňka Helferta z Volyně, ho vystřídal ve funkci předsedy, jímž zůstal s menší přestávkou po celou dobu činnosti KČT ve Volyni. Ve vnitřní struktuře odboru měl na starost především propagaci místního regionu včetně Šumavy od Stožce po Roklan. Klub měl pro tuto příležitost připraveno množství diapozitivů, jejichž prostřednictvím – formou přednášek přibližoval turistické možnosti a krásy Šumavy a Pošumaví nejen ve Volyni, ale i na jiných místech v republice.

Stanislav Lacina se mimořádnou měrou zasadil též o záchranu a konzervaci zříceniny Helfenburku a volyňské tvrze.

PhMr. Vladimír Jeřábek se narodil 1. prosince roku 1917 ve Strakonicích. Pocházel z úřednické rodiny. Po maturitě nastoupil na praxi do lázní v Bechyni a v Praze studoval farmacii. Poté, co byly uzavřeny české vysoké školy, byl on sám odvlečen do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po třech letech v koncentráku byl poslán do totálního nasazení v Říši. Pracoval v lékárně ve městě Kan,t v dnešním Polsku. Po válce složil závěrečné zkoušky a na umístěnku přichází jako magistr farmacie do Volar, do zdejší lékárny Panny Marie Pomocné.

Vladimír Jeřábek se do svého šumavského působiště zamiloval. Volarsku věnoval i své zájmy a záliby, byl velmi aktivní turista. Spolupodílel se na obnovení činnosti tradice KČT ve Volarech po válce, v roce 1947. Pomáhal při obnově značených tras na Šumavě. Byl dlouholetým okresním značkařem a funkcionářem KČT. Pod vedením Vladimíra Jeřábka, se turistický oddíl ve Volarech stal mezi volarskými spolky spolkem s přirozenou autoritou. Díky svým zkušenostem, cílevědomosti a zodpovědnosti při značení turistických cest se stává instruktorem značení II třídy a později nositelem odznaku „Turista – značkař I. třídy“. I přes svůj pokročilý věk, když už nebyl aktivním členem, se stále zajímal o činnost v odboru, zúčastňoval se akcí odboru.

Za jeho činnost v oblasti turistiky mu bylo uděleno oceněním, „Čestný odznak Vojty Náprstka“. Byl čestným členem Oblasti Jižní Čechy.

Narodil se v Mnichově u Plzně. Vystudoval Střední zemědělskotechnickou školu v Plzni. Po maturitě odešel (na základě tehdejšího náboru) pracovat do rudných dolů. Tuto brigádu ukončil nástup na vojenskou prezenční službu v r. 1954. Odbýval si ji v Českém Krumlově. Stal se vojákem z povolání, sloužil i nadále v Č. Krumlově. Ke konci 60. let se začal aktivně zabývat turistikou a stal se jedním z hlavních hnacích motorů tehdy právě založené TJ START Český Krumlov. Stál u zrodu prvního dálkového etapového pochodu v republice nazvaného „Tři dny za pětilistou růží“ a dlouhých 21 let byl jeho nepřekonatelným ředitelem. Byl to on, který tomuto pochodu vtiskl jeho neopakovatelnou přátelskou atmosféru. Jeho heslem bylo: „Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů“. Jak dosvědčí mnozí tehdejší účastníci pochodu, skutečně to plnil.

Byl cvičitelem 2. třídy pěší turistiky, cvičitelem vysokohorské turistiky, mnoho let pracoval v různých funkcích od člena výboru TJ, přes předsedu OV Svazu turistiky, člena OV ČSTV, člena Krajského výboru Svazu turistiky až po členství v ústřední komisi vysokohorské turistiky. Byl ředitelem štábu II. Celostátního srazu Svazu turistiky.

Byl prvním Mistrem turistiky, a to dokonce dvojnásobným, protože za zimní přechod bulharského pohoří Pirin, dostal i titul bulharský. Byl nositelem i řady dalších tělovýchovných vyznamenání.

Především byl ale skvělým a obětavým kamarádem, na kterého bylo spolehnutí ve všech situacích, který nejenže nikdy nevyvolal konflikt, ale naopak dovedl případné spory a problémy v klidu a s přehledem urovnávat.

Pan Josef Kučera se narodil 17. srpna 1915 v obci Veletiny u Uherského Hradiště. Po dokončení výstavby textilního podniku JITEX Písek na „zelené louce“ na podzim roku 1949 byli „baťovci“ z Tosty Aš povoláni do Písku, kde podnik uváděli do provozu a pan Kučera zde začal pracovat jako účetní. Na podzim roku 1949 se také do Písku přestěhovala manželka pana Kučery s dětmi.

Přesto, že pocházeli oba manželé z moravského Slovácka, jižní Čechy si jako zapálení turisté velmi oblíbili. Pan Kučera se začal angažovat na obnovení činnosti turistiky v Písku a okrese Písek. Této činnosti se s plným nasazením a obětavosti věnoval až do své smrti.

Jeho zásluhou byl roku 1955 založen při TJ Jiskra Písek turistický oddíl. Za několik let také turistický oddíl v TJ Spartak, kam přešel s částí členstva. Za jeho působnosti jako předsedy byla postavena turistická chata u rybníka Skaličný, který se nachází severně od města Písek. Organizoval zájezdy, pěší túry do okolí Písku, v zimním období se pravidelně uskutečňovaly přednášky.

Pan Kučera začal před více jak 40 lety organizovat tradiční „Novoroční výstup na Mehelník“ – nejvyšší vrchol Píseckých hor, který se uskutečňuje každoročně do dneška. Zavedl dálkové pochody „Podzimní písecké lesy“. Tyto se uskutečňovaly také více jak 45 roků. Dále zorganizoval v rámci dálkového pochodu „Praha – Prčice a odjinud“ pochod „Písek – Prčice“, který byl veden většinou podél kaňonu řeky Otavy a přes Čertovu hrbatinu. Podle vyjádření účastníků to byla krajinářsky nejkrásnější větev pochodu. Při TJ Spartak založil také lyžařský oddíl, organizoval pravidelné lyžařské zájezdy v sobotu a neděli na Šumavu.

V rámci turistiky obnovil činnost vodáckého oddílu a loděnice a zajistil vybudování slalomové dráhy na řece Otavě pod městem Písek. Věnoval se také organizaci značení turistických cest, organizování orientačních závodů v prostoru města Písku a Píseckých hor. Cílem bylo, aby se zejména mládež seznamovala s historií města Písku, poznávala okolí města a do orientačních závodů byly zahrnované i branné prvky.

Josef Kučera byl předsedou píseckého turistického odboru (Jitex i Spartak) od znovuobnovení v roce 1955 až do své smrti v roce 1982. Zároveň byl v letech 1955-1966 okresním předsedou svazu turistiky v Písku. V únoru 1982 bylo panu Kučerovi uděleno čestné uznání za dlouholetou a obětavou práci při rozvoji tělesné výchovy na okrese.

Ve svém oboru byl znám jako silniční odborník. V Písku působil jako přednosta odboru obecního úřadu a zasloužil se o zdokonalení silniční sítě na Písecku. Pak přešel do Prahy, kde pracoval na okresním, později na zemském úřadě ve stavebním oddělení.

Tento horlivý turista vstoupil roku 1910 do řad píseckého odboru KČT. Od roku 1913 byl členem jeho výboru a záhy se stal místopředsedou. Byl autorem projektu stavby Sedláčkovy cesty, která spojovala Písek se Zvíkovským kaňonem řeky Otavy. V letech 1924-1928 její stavbu vedl, rovněž se staral o její údržbu a modernizaci (nové mosty přes Skalici a Lomnici). Iniciativně pomáhal turistickým skupinám procházejícím Pískem budˇ v terénu nebo cizinecké kanceláři. Vypracoval také jeden z mnoha projektů turistické chaty na Živci, který však nebyl realizován.

Písek si oblíbil natolik, že se sem vrátil zpět z Prahy na důchod. Stále pracoval v turistickém odboru. Snažil se o vybudování turistické chaty v oblasti „Říček“ u řeky Otavy na Sedláčkově stezce, nebo na Podolsku. Po abdikaci předsedy prof. Rybičky počátkem roku 1947 se stal nakrátko předsedou odboru a předsedou turistické župy Písecké. Zemřel náhle 20. října 1947 a po rozloučení v Písku byl pohřben v rodných Hostomicích pod Brdy.

Odbor byl založen 24. února 1901. Od počátku úzce spolupracoval s radnicí města Písek. V lesních komplexech společně vybudovali mnoho kilometrů značených cest, včetně dřevěných útulků pro turisty. Od roku 1902 byl předsedou profesor Josef Rybička, který tuto funkci vykonával 32 let. Významně ovlivnil rozvoj turistiky v celých jižních Čechách. Odbor od roku1924budoval Sedláčkovu stezku z Písku na Zvíkov. Stavbu projektoval Ing. Antonín Hnidek, od roku 1947 další předseda odboru. Podílel se na opravě hradu Zvíkov, postavil v roce 1933 na Živci turistickou chatu“ U moře lesů “V Písku provozoval turistickou noclehárnu, postavil a později usadil meteorologický sloup v městských sadech. Další předsedové Josef Kučera, Vladimír Štěrba, Ing. Josef Zeman. V současnosti jsou v Písku dva odbory KČT OTAVA a TURISTA Písek. Další, kdo se významnou měrou podílel na činnosti jsou Ing. Josef Horký a Mgr. Hana Tomanová. Mezi nejvýznamnější akce pořádané v Písku patřili akce:“ Švejkova 50“ a Silvestrovský výstup na Mehelník.

Historie organizované turistiky na Táborsku se začala psát v poslední dekádě 19. století. K ustanovení odboru došlo na Valné hromadě 28. ledna 1893. Předsedou byl zvolen mlynář Theodor Brdlík. V době založení měl odbor 22 členů, většinou vážených měšťanů. Mezi počiny turistů patřilo vyhledávání, zpřístupňování a vyznačování cest k památným místům v okolí Tábora. Odbor se prezentoval úspěšně i vůči veřejnosti, zvláště značením cest. V roce 1920 na návrší nad obcí Větrovy nechal postavit rozhlednu Svobody – dnešní Hýlačku. K historii odboru bylo vydáno několik sborníků z bohaté činnosti odboru. V roce 1975 poprvé pořádal dálkový turistický pochod „Husitským krajem“, o tři roky později uvedl do provozu naučný okruh jádrem města i krásným okolím. Odbor KČT Tábor je stále aktivní celou dobu. Po požáru rozhledny Hýlačka se zasloužil o vybudování nové rozhledny. V roce 2013 k výročí odboru uspořádal výstavu o jejich bohaté činnosti. Připravují ročně více než 150 akcí pro své členy a veřejnost.

Odbor byl založen 13. ledna 1918, v době vrcholících společenských změn a vzniku republiky. Prvním předsedou byl profesor bechyňské Keramické školy Ed. Hauptmann. Odbor se zaměřil na budování a značení stezek v okolí, zejména zpřístupnění míst podél řeky Lužnice (Eschova stezka). Svůj podíl měl na rozvoji společenského života v objevovaném, posléze oblíbeném lázeňském městě.

Současně rozvíjí tradice nabídkou kvalitních akcí jako Bechyňská osma (42. ročník), Údolím Lužnice a Židovy strouhy, Bechyňské schody a další. Od roku 2009 se odbor podílí na pozoruhodné aktivitě – vybudování a provoz Muzea turistiky v Bechyni.

Seznamováním s historií turistiky a KČT se město stává jedním z důležitých míst na mapě aktivit KČT v ČR. Navíc zapojení do projektu „Stezka kolem Lužnice nás spojuje“ rozvíjí spolupráci se zahraničními turisty.

Narodil se 25. 2. 1860 v Klatovech, studoval v Písku na reálném gymnáziu a v Praze na České vysoké škole polytechnické na odboru architektury a v Salzburgu. V roce 1886 nastoupil do profesorského sboru nově zřízené c.k. keramické školy v Bechyni a vyučoval zde až do odchodu do důchodu v roce 1916.

Měl rád přírodu a jako turista sledoval začátky české organizované turistiky na konci 19. a začátku 20. století. Založil v Bechyni okrašlovací spolek a již před koncem 1. sv. války inicioval 13. 1. 1918 založení odboru KČT v Bechyni. Předsedou odboru byl v letech 1918 až 1925, podílel se na obnově hradu Dobronice a je po něm pojmenována lávka na Židovské strouze. Byl také dobrým zpěvákem, působil v pěveckém spolku Lužničan, jehož členové si jej zvolili předsedou. Byl i spoluzakladatelem Spolku střeleckého, kde také zastával předsednickou funkci. Zvlášť záslužnou činnost projevil jako spoluzakladatel Tělovýchovné jednoty Sokol v Bechyni; zde byl prvním a dlouholetým náčelníkem. Spolu se starostou Karlem Plaňanským, prof. Václavem Mařanem a Františkem Kopeckým založil Muzejní spolek a zasloužil se o zbudování Městského muzea. Byl s Václavem Mařanem správcem sbírek, zachránili společně mnoho krásných sbírkových předmětů. Pracoval také při obnově hradu Dobronice a zúčastnil se odkrývání pravěkých mohyl v okolí Bechyně.
Zemřel10. 6. 1925 a je pohřben na starém hřbitově v Bechyni.

V roce 1936 byla zhotovena mapa milevského okresu s vyznačením turistických cest a umístěna na náměstí 18. července roku 1937 byla slavnostně otevřena "Stezka Václava Levého" podél Hrejkovického potoka.

V roce 1939 vydal odbor knihu Ing. Jaroslava Růžičky "Vývoj Milevska a okolí od pravěku až po rok 1939" a v roce 1940 knihu Josefa Kytky "Milevsko a jeho kraj".
Ve válečných letech, kdy nebylo možné pořádat zájezdy, se činnost soustředila na propagační akce a budování chaty u Lašovic ve spolupráci s pražským ústředím. Byla dokončena v roce 1942 a pojmenována na Onom Světě. Milevský odbor byl 50% majitelem chaty a byl pověřen její správou.

Po roce 1945 pokračoval činnost odboru konáním vycházek a výletů, v roce 1948 byl začleněn včetně majetku do Sokola. Od roku 1954 bylo prováděno plánovité značení turistických cest s komisí pro cestovní ruch.

Na jaře v roce 1990 byla obnovena činnost Klubu českých turistů a návazně byl v tomto roce zaregistrován i odbor Klubu českých turistů TJ ZVVZ Milevsko pod číslem 18003.

Stoletá historie milevské turistiky od roku 1919 se dá rozdělit na dvě velké, stejně dlouhé, padesátileté kapitoly – do roku 1969 a druhá do roku 2019. V každém období měl odbor menší krize – v roce1948 mnoho členů nesouhlasilo se začleněním turistů do Sokola, další úbytek členů nastal kolem roku 1970 a také když došlo po roce 1989 ke zrušení železné opony. Se vším se ale funkcionáři výboru vyrovnali a udrželi nepřetržitou turistickou činnost v Milevsku po celé stoleté období.

V Českém Krumlově byl dne 12. května 1920 založen Klub českých turistů ve středisku českého života, kterým byl hotel RŮŽE. Přihlásilo se 33 členů 10 členný výbor zvolil předsedu JUDr. Vladimíra Šmirouse a pokladníka MUDr. Josefa Kulicha. V roce 1921 bylo odborem vyznačeno 188 km turistických cest a 7 výletů V roce 1925 odbor vykazuje 90 členů. Členové klubu se zapojili do vlastních akcí ale i akcí pořádaných ústředím. Zapojili se i do značení turistických cest. Odbor měl dobré postavení mezi českými spolky, velmi oceňována byla pomoc ostatním turistům i spolkům. V roce 1932 měl odbor 88 členů a označil dalších 75,5 km turistických cest V roce 1937 se odbor staral už o 407 km značených tras.

Po záboru pohraničí musela většina Čechů z města Krumlova uprchnout v té době měl odbor 110 členů. Za okupace byla činnost odboru velmi omezená.

V roce 1946 nový výbor odboru Klubu Československých turistů v Českém Krumlově byl zvolen 27. března 1946. V roce 1947 udělal odbor velký kus propagační práce a označil hlavní turistické cesty, organizoval výlety a menší zájezdy. Odbor se velmi rozrostl na 230 členů a 95 členů dorostu.  Po roce 1948 byl klub turistiky v Českém Krumlově různě začleňován nejprve do Sokola, pak pod ROH a nakonec včleněn do nově vytvořené jednotné tělovýchovné organizace jako oddíl turistiky-ČSTV V letech 1948 až 1965 klub pořádal výletu různé kulturní akce, značení turistických tras.

Protože turistické odbory v krumlovských TJ skomíraly, rozhodlo se několik jejich členů a bývalých členů poválečného KČT založit specializovanou tělovýchovnou jednotu.  Dne 14. prosince 1966 se konala ustavující schůze nové tělovýchovné jednoty nazvané START. Tato zkratka vyjadřovala plánovanou náplň činnosti nově vzniklé TJ Sportovní Turistika a Rekreační Turistika.

Devadesátá léta proběhla ve znamení růstu členské základy. Odbor měl v těchto letech 435 členů z toho 56 v oddíle mládeže.

Zvláštní pozornost si zaslouží třídenní pochod Krajem pětilisté růže, která byl ukončen po 50 létech trvání.

Profesor August Sedláček se narodil 28. srpna 1843 v Mladé Vožici. Po maturitě na gymnáziu v Písku vystudoval historii na Universitě Karlově v Praze. V roce 1867 zahájil dráhu středoškolského učitele, které zůstal věrný po celý život. Působil na gymnáziích v Litomyšli a v Táboře. Penzi se rozhodl strávit v Písku, kde pokračoval ve své celoživotní intenzivní vědecké práci, bádání v archívech i v terénu. Přípravou patnáctisvazkového díla Hrady, zámky a tvrze Království českého strávil víc než dvacet let. Dodnes jeho dílo odpovídá svým rozsahem a významem práci tvořené celými vědeckými ústavy a dodnes slouží jako podklad pro práci historiků. Písecký odbor KČST se rozhodl v roce 1923 u příležitosti 80. narozenin profesora Augusta Sedláčka vybudovat Sedláčkovu stezku, vedoucí podél řeky Otavy z Písku na Zvíkov. Stezka o délce 25 km byla slavnostně otevřena v neděli 20. května 1928 za účasti turistů z Písku i z Prahy. Svoji pozůstalost, která je význačným pramenem pro topografické bádání a regionální dějiny, odkázal Sedláček Historickému ústavu České akademie věd. Zemřel 15. ledna 1926 v Písku.

Narodil se v Písku 26.12.1933 ve městě  kde prožil většinu svého života a které měl rád. Do Klubu českých turistů vstoupil v roce 1947.Zajímal se o historii a cestování. Ve svém volném čase působil i jako průvodce zahraničních či tuzemských zájezdů. V KČT pracoval velmi aktivně. Byl vedoucí turistiky. V letech 1975-1995  člen OV ČSTV v Písku  -svaz turistiky, 1993-2009 předsedou odboru KČT Turista Písek. Od roku 2013 člen Rady historie a rady Síně slávy KČT. Taktéž byl členem Síně slávy KČT oblasti Jihočeský kraj z.s., byl čestným členem oblasti KČT oblasti Jihočeský kraj z.s.  Za svoji činnost obdržel několik vyznamenání a ocenění. Za svoji činnost obdržel  jedno z nejvyšších vyznamenání KČT - I. stupeň veřejné uznání - čestný odznak Vojty Náprstka.

Podílel se na zpracování historie turistiky v Písku – 2005 Encyklopedie KČT - Historie turistiky. V roce 2011 spoluautor knihy Turistika v moři lesů a zároveň ve spolupráci s muzeem Písek spolupracoval na výstavě k 110 letům turistiky v Písku. Zpracoval životopisy několika zasloužilých členů Klubu českých turistů, kteří následně byli uvedeni do Síně slávy české turistiky. Pomáhal i jiným odborům při zpracovávání historie odborů či vypracování návrhů  jednotlivců na jejich zařazení do  celostátní či krajské Síně slávy KČT. Zemřel 26.9.2023.Pochován je na Lesním hřbitově v Písku.

V dubnu 1926 založil Jan Tolar ve Volarech místní odbor Klubu čs. turistů a stal se jeho předsedou. Klub si pronajal místnosti v Nádražní ulici, kde zřídil „turistickou poptavárnu“ (dnešním jazykem infocentrum) a prodejnu. V roce 1927 vydali turistickou příručku pro Volary, Lenoru, České Žleby, Želnavu a okolí. KČsT Volary vyznačil trasy: Volary – Lysá hora – Ondřejov, Volary – Bobík – Boubín – Zátoň, Volary – Hus, Volary – Zbytiny, Volary – Černý Kříž – Žleby – Stožec – Stožecká skalka, a jako nejdelší trasu: Volary – Lenora – Kunžvart – Nové Údolí – Třístoličník – jezero Pleché – Želnava – Lysá hora. V roce 1931 byla otevřena chata KČsT Volary (dnešní hotel Chata). Jan Tolar zemřel 6. dubna 1951 ve Vilémově, pohřben je v rodných Blovicích.

Dne 28. listopadu 1991 rozhodlo zastupitelstvo města Volary o přejmenování ulice Fučíkovy (původně Nádražní) na ulici Tolarovu. V roce 1999 osazena pamětní deska Janu Tolarovi (a volarskému pedagogu a propagátoru železnic Wenzelu Draxlerovi) na peróně železniční stanice Volary. Blíže o životě a díle Jana Tolara v publikaci „Hotelový sluha u každého vlaku“ (autor Roman Kozák), kterou roku 1999 vydalo Nakladatelství Dr. Radovan Rebstoeck v Sušici. Autentické zápisy z pera Jana Tolara lze dohledat též v Národním archívu Praha - Sbírka staničních kronik.

Do tělovýchovné jednoty Klub turistů, která jako jediná v Českých Budějovicích měla před rokem 1989 pěší turistiku jako svou hlavní činnost a svým názvem se i v té době snažila připomínat návaznost na tradice KČT, přišel brzy po jejím založení. Záhy se stal členem výboru ve funkci metodika a zapojil se i do práce okresního i krajského výboru svazu turistiky ČSTV. Od roku 1990 do roku 2016 byl předsedou odboru KČT v Českých Budějovicích a 20 let předsedou oblasti KČT Jižní Čechy. Několik volebních období byl členem ústředního výboru KČT a ústřední revizní komise KČT. Podílel se i na činnosti sekce ochrany přírody.

Jako předseda odboru se podílel na organizaci všech významných akcí odboru i oblasti, ať už to byly dálkové pochody, zájezdy v tuzemsku i do zahraničí, semináře cvičitelů. Po r. 1989 pomáhal s cvičitelkou Dušákovou objevovat pro naše členy nové a nepoznané kraje za železnou oponou v Rakousku, Německu i dalších zemích, zakládal novou tradici pochodů IVV a navazoval spolupráci se sousedními turistickými spolky v Rakousku pořádajících pochody IVV ke vzájemným návštěvám. Hodně úsilí věnoval běžným vycházkám zaměřeným na poznávání jižních Čech i kratším středečním vycházkám pro nejstarší členy. Svým příkladem vychoval mnoho dalších vedoucích, cvičitelů i funkcionářů turistiky. Byl nositelem čestného odznaku Vojty Náprstka.

Do TJ Turista České Budějovice vstoupil v roce 1981, kdy si vybral turistiku pro další působení po lyžování a tenisu, které prováděl ve Startu České Budějovice. Aktivně se zapojil do činnosti tělovýchovné jednoty a již v roce 1985 se stal cvičitelem cykloturistiky. Pomáhal s rozvojem cykloturistiky v naší jednotě spolu se cvičitelem Jirkou Sušickým mezi členskou základnou. V roce 1989 se zapojil do práce výboru jako člen pro organizaci a propagaci akcí a současně vedl i statistiku akcí včetně kilometrické dokumentace. V této funkci uplatnil především svůj smysl pro povinnost, přísnost a snad až puntíčkářskou pečlivost, kterou si nepochybně přinesl ze své dlouholeté služby ozbrojených silách. Po osamostatnění od ČSTV a obnovení činnosti Klubu českých turistů stál u založení stanov naší TJ KČT Turista České Budějovice. Založil a vedl oddíl cykloturistiky a jeho zapojení do celostátní soutěže cykloturistiky KČT, v níž se náš oddíl vždy držel na předních místech. Připravoval cyklistické trasy při našich jedno i dvoudenních akcích „Pochodu Osvobození“, „Podzimní krajinou“ a „Pochodu ke dni železničářů“. Zároveň dokázal být dobrým a oblíbeným kamarádem a společníkem při vyjížďkách do blízkého i dalekého okolí. Na kole jezdil každý den, pokud to počasí dovolovalo a tak ročně najezdil 8 - 10 000 kilometrů. Byl nositelem diamantového výkonnostního odznaku KČT za ujetí 36 000 km při akcích Klubu. V roce 2004 předal práci vedoucího cykloturistiky mladším, ale akcí klubu se účastnil aktivně i nadále. Až teprve po roce 2011 s aktivní činností pomalu končil pro zdravotní důvody, ale o činnost klubu se i nadále zajímal.

Narodil se v osadě Podloučky ve východních Čechách. Do Českého Krumlova přijel jako voják z povolání v roce 1955 a zůstal zde až do odchodu do důchodu. V průběhu služby navázal přátelství s Jaroslavem Horou, který jej seznámil se zakládajícími členy Startu Václavem Kubešem a Janem Švehlou a postupně zapojil do činnosti tělovýchovné jednoty. Podílel se na organizování Pochodu vítězství kolem Kleti, přípravách a organizování mezinárodního turistického pochodu Krajem pětilisté růže, celostátního setkání turistů v Českém Krumlově v roce 1973 a mnoha dalších akcí. Postupně absolvoval kurs cvičitelů turistiky a školení značkařů. Byl předsedou komise mládeže Krajského výboru turistiky Jihočeského kraje a v letech 1981–1986 předsedou krajského výboru Svazu turistiky ČSTV. V těchto letech organizoval akce pro turistické oddíly mládeže. Byly to každoroční výstupy na Knížecí Stolec na území Vojenského výcvikového prostoru Boletice a výstupy na Svatý Tomáš (Vítkův hrádek). Po odchodu do důchodu se začal věnovat značení a od roku 2000 převzal od Jana Švehly funkci vedoucího značkařského obvodu. Postupně se mu podařilo z šestnáctičlenného kolektivu značkařů zorganizovat devětatřicetičlennou skupinu, která plně zabezpečovala obnovu značených turistických cest na území obvodu Český Krumlov. Do své péče mohla převzít značené trasy v okolí Nové Pece, o které se pro nedostatek vlastních značkařů nemohli starat turisté z Prachatic. V posledních letech také vypomáhal obvodu Volary v obnově značených cest na území Národního parku Šumava.

Do Tělovýchovné jednoty START (Sportovní Turistika A Rekreační Turistika) Český Krumlov vstoupila v roce 1979 jako host, od roku 1981 jako řádný člen. Od roku 1982 cvičitelkou IV. třídy, od roku 1983 cvičitelkou III. třídy. Zakrátko získala po linii zápočtových cest III. a posléze II. výkonnostní třídu. Po absolvování čtrnáctidenního školení ji byla udělena kvalifikace cvičitele II. třídy. Zároveň byla zvolena do výboru TJ START a do Okresního výboru svazu turistiky. Po vedení a absolvování mnoha zápočtových cest v Čechách, na Moravě a Slovensku, jí byla uznána I. výkonnostní třída. V roce 1989 získala mistrovskou výkonnostní třídu. Od roku 1992 byla držitelkou titulu Mistr turistiky. V roce 2008 byla zvolena předsedkyní Odboru KČT START Český Krumlov. V této funkci, během které došlo k modernizaci klubovny START včetně celého domu, který je v majetku STARTu v Dlouhé ulici čp. 100, pracovala do roku 2016. Onemocnění hlasivek ji donutilo vzdát se předsednictví. V roce 2018 jí byla starostou Českého Krumlova k životnímu jubileu za dlouholetou prospěšnou činnost pro veřejnost udělena Cena Města Český Krumlov. V průběhu svoji aktivní činnosti dostala řadu ocenění KČT.To poslední, jedno z nejvyšších v roce 2018 –Veřejné uznání I. stupně – Čestný odznak Vojty Náprstka. Členkou výboru byla do roku 2018. Nadále sestavovala měsíční programy, organizovala přednášky, výlety, zájezdy a týdenní pobytové akce. Za poslední tři roky vedla v průměru čtyřicet akcí ročně. Pod jejím vedením se konalo deset posledních let mezinárodního Dálkového a turistického etapového pochodu, pod názvem Krajem pětilisté růže.

Libuše Kuchtová se každoročně podílela na organizaci Mikulášské zábavy, maškarního bálu, organizování besed, propagaci turistiky v rámci slavností Kouzelný Krumlov, vybírání příspěvků na Novoroční čtyřlístek, setkání členů STARTu a dalších aktivitách. Svými aktivitami Libuše Kuchtová přispěla k tomu, že členové, kteří ztratili svého životního partnera, našli společné přátele a tím odbor plní i sociální funkci. Její přínos pro KČT START Český Krumlov byl obrovský a svým přesahem trvá do dnešních dnů. Její osobní nasazení je inspirující pro ty, kteří v současnosti pokračují v jejích šlépějích. Libuše Kuchtová odešla náhle uprostřed činorodých aktivit pro Klub českých turistů.

Narodil se v Českých Budějovicích. Od roku 1934 bydlel v Českém Krumlově. Po válce byl členem Sokola a Junáka. V 17 letech prošel školením pomocných cvičitelů Odboru pobytu v přírodě v tehdejším již „sjednoceném“ Sokole. Po návratu z vojenské prezenční služby se stal členem Odboru turistiky Tělovýchovné jednoty Slavoj Český Krumlov, zapojil se do práce v orientačních závodech, absolvoval školení rozhodčích těchto závodů nejdříve III. a pak II. třídy. Spolupracoval při organizaci orientačního závodu O Žižkův palcát a Husitský štít, který pořádal krajský odbor. Stal se členem okresního odboru turistiky. Získal kvalifikaci cvičitele III., pak II. třídy. Posléze byl jmenován lektorem pěší turistiky. Přednášel na řadě okresních i krajských cvičitelských škol a seminářů. Po vzniku Tělovýchovné jednoty Start do ní přestoupil. Během prvního roku činnosti byl kooptován do jejího vedení. V 70. letech se stal předsedou okresního výboru Českého svazu turistiky a v této funkci působil 6 let. Na přelomu 60. a 70. let byl několik roků vedoucím turistického oddílu mládeže. V roce 1973 byl programovým vedoucím ve štábu 2. celostátního srazu Českého svazu turistiky. Dvacet pět let zastával funkci tajemníka dálkového etapového pochodu (DEP) Krajem pětilisté růže. Čtyři roky byl jeho ředitelem, další dva roky řídil jen jeho přípravu, ale vlastního provedení se ze zdravotních důvodů nezúčastnil. Byl jediným činovníkem, který spolupracoval na všech jeho padesáti ročnících. Po obnovení Klubu českých turistů se stal místopředsedou oblastního výboru Šumava. Po jeho rozdělení přešel do oblastního výboru Jižní Čechy, kde působil do roku 2007. V Odboru KČT Start Český Krumlov byl v roce 1990 zvolen místopředsedou, roku 1993 předsedou a ve funkci působil 14 let (do roku 2007). V roce 1983 byl jmenován Mistrem turistiky. Za dlouholetou práci mu byl udělen Čestný odznak Vojty Náprstka. Bohuslav Wimmer zemřel v roce 2019.

Od dětství poznával okolí bydliště, později procházel turistické trasy v Česku a vyjížděl do zahraničí. Turistické akce začal pořádat po r. 1970 v TJ Banka Praha a sbíral zkušenosti jako předseda obvodního Svazu turistiky Praha 1. Pro svůj odbor se zasloužil o přestavbu bývalé školy na turistickou základnu na Libínském Sedle.

V obnoveném KČT se ujal funkce místopředsedy pro ekonomiku a v r. 2006 převzal funkci předsedy, ve které setrval do r. 2014. V r. 2016 byl postižen mozkovou příhodou, zemřel 6. 11. 2019 v Praze. Od r. 2010 je nositelem Stříbrné plakety prezidenta republiky. V r. 2008 vydal knihu Turistův rok. Jana Stráského připomíná pojmenovaná lavička na Libínském Sedle.

Do Českého Krumlova se přistěhovala v roce 1951. Hned se přihlásila do Sokola, Svazu mládeže a když viděla na Vltavě loděnici, vstoupila do vodáckého oddílu, tehdy TJ Jiskra Konopa. V loděnici se stala vedoucí a trenérkou mladých. V roce 1970 se všemi třemi dětmi přihlásila do Startu.  Tehdy si rozšířila znalosti cvičitelským kurzem pro pěší, později pro vodní turistiku. Dlouhodobě se věnovala vodní turistice a padesátých letech patřila k průkopníkům této činnosti ve městě. Byla prvním krumlovským cvičitel kanoistické mládeže.

Přes 20 let byla členkou výboru TJ Start. Spolu s manželem založili Čtvrtky pro zdraví a vychovali si cvičitele i pro „Středečníky“. Za tuto akci byla v roce 1988 vyznamenána medailí ke 40 letům ČSTV, za získání více než 50 nových členů důchodců medailí Za mimořádně prospěšnou činnosti pro KČT.

Věnovala se i průvodcovské činnosti. Díky svých znalostem a zkušenostem připravovala a organizovala pro členy KČT zajímavé a poučné pěší výlety nejen po našem okolí, ale také autobusové zájezdy do vzdálenějších oblastí, a i do Rakouska.

Zahájila v Českém Krumlově literární procházky po stopách umělců a usilovala o to, aby tyto domy byly osazeny pamětními cedulemi.

Předávala svou lásku k vodnímu sportu a nezapomenutelné jsou její výlety na raftech po Vltavě.

V roce 1995 obdržela Veřejné uznání II. stupně – diplom s medailí, v roce 2006 Čestné uznání KČT, v roce 2008 byla jmenována Čestnou členkou KČT, v roce 2014 Čestný odznak KČT a v roce 2018 stříbrnou Medaili ke 130 KČT.